Už dvou stou premiéru v historii představilo pražské Divadlo Na zábradlí. Tentokrát uvedlo Eurípídovo drama Orestés, zasazené režisérem Janem Fričem do modernějšího pojetí.
„Nejděsivější z myšlenek na smrt je ta, že po mně nezůstane žádné zející prázdno na místě, kde jsem kdysi byl já.”
Stejně jako své jiné inscenace, tak i právě nejnovějšího Orestka pojalo Zábradlí zcela po svém. Eurípídovo historické ztvárnění se rozhodl umělecký šéf David Czesany spolu s dramaturgyní Lucií Ferenzovou upravit pro současného diváka. Antickou tragédii doplnili o prvky z moderní doby, ne vždy jsou však na místě – i když se jedná o modernizaci tohoto světoznámého dramatu. Mezi ně patří zejména scénografie Matěje Sýkory. Ten se rozhodl, že hrdinům vytvoří například sedací křesla, která jsou vytvořená z vany. Scéně dominuje i pračka, která se stává nedílnou součástí Orestkova divadelního ztvárnění. Mezi další modernizace antického dramatu patří hudební vložky, které se však na Zábradlí moc často nevidí. Nicméně právě hudební partie patřily k velmi vydařeným. Písně sepsané pro tento počin skvěle do inscenace zapadly. Skvěle se jich ujaly protagonistky Natálie Řehořová, jež ztvárňuje roli Elektry a Kristina Maděričová, kterou můžeme vidět coby její matku Klytaimestru.
Sourozenci s temnotou v krvi
Kdo by neznal řecké drama nejen o síle sourozenecké lásky Oresta a Elektry, kteří se rozhodnou pomstít smrt svého otce. Zajímavější je příběh o tom, že vraždy se ujala sama Klytaimestra. Sourozenci tak provedou vraždu své matky. Orestes se vrací do svého dětského světa, kdy byl malým Orestkem (proto se inscenátoři rozhodli pro zdrobnělinu tohoto tragického díla). Světem protékají potoky krve a diváci se dostávají do zvláštní a napínavé atmosféry příběhu dětí bez otců, které mají temnotu v krvi.
Uznávaný divadelní režisér Jan Frič přinesl do představení určitou energii a nadšení, které z inscenace doslova číší. Inscenaci tak obohatí nejednoho divadelníka svým antickým nádechem s prvky modernismu. Ty ale v některých pasážích, jak už bylo zmíněno, nepůsobí nejlépe. To především v případě doplnění o playbackové nahrávky anglických písní (například píseň Voyage, Voyage či Only you).
Ladislav Hampl zaujal coby bájná Helena
V případě Zábradlí už není překvapením zdařilý výběr hereckého obsazení, které divadlu není už nějakou dobu vůbec cizí. Ivan Lupták představuje svého Orestka v počátku coby nesmělého chlapce, jenž působí mírně rozpačitým dojmem. Svůj počáteční rozpačitý výkon herec proměnil v jistý a začal si s rolí více hrát. Postupem času se tak proměňuje v pomstychtivého hrdinu. Již zmíněné herečky Natálie Řehořová a její kolegyně Kristina Maděričová, která je členkou Zábradlí již několik let, se zhostily svých rolí velmi přirozeně, bravurně, stejně tak jako při svých pěveckých úlohách, kde dokázaly, že jejich talent nespočívá jen v herectví. Nejkomičtěji zapůsobil Ladislav Hampl, který se zhostil rovnou dvojrole. Nutno podotknout, že především jeho Helena u diváků zabodovala. S vervou se chopil dvou postav i Miroslav Mejlík, ztvárňující Menelaa a Agamemnona. Velmi hravě si se svými rolemi pohrály také Natália Drabiščáková a Gabriela Pyšná. Herecké osazenstvo oblékla Barbora Zelníčková do slušivých dobových kostýmů, které jsou dalším plusem inscenace.
Škoda přílišné modernizace, která přispěla do vínku negativním působením. Možná by inscenátorům pomohlo heslo – čeho je moc, toho je příliš. Inscenaci Orestek Divadla Na zábradlí i tak hodnotím jako povedenou a spolu s první novinkou, která zapadá do tematické sezony Koho nebe přijme, inscenací Nebe nepřijímá dílo řadím mezi ty lepší inscenace, které má Zábradlí na současném repertoáru.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Divadlo Na zábradlí