Švédský dramatik Mattias Brunn vsadil na téma, které se v inscenacích neobjevuje příliš často. Do dramatického příběhu zakomponoval slasti i bolesti mladíka, kterému přichystal osud nelehké životní situace.
V prostředí Studia Švandova divadla se v úterý 8. března 2011 odehrála premiéra a zároveň derniéra nového zpracování dramatu Po Fredrikovi. Příběh mohl český divák zaregistrovat už dříve. Před dvěma lety byl k vidění v Klubovně v pražské ulici Dlouhá, kdy byl kulturním počinem projektu Art for life, který si klade za cíl prevenci proti AIDS. Nejnovější zpracování vychází z cyklu 8v8, jež produkuje Divadlo Letí.
Autor zasadil hrdinu Johana do současné doby a přiřadil mu nelehký osud. Jelikož se jedná o monodrama, v inscenaci vystupuje jeden herec – Ivan Lupták, který vnáší diváky do děje svým zajímavým vypravováním.
Johan žije zcela obyčejný život, stejný jako kdejaký jiný jednadvacetiletý mladý muž. Rád chodí za zábavou, věnuje se fotbalu a randí s holkami. Avšak den dvacátých prvních narozenin se mu stane osudným. Zamiluje se do Fredrika.
Strastiplná cesta životem
Mladík ale kromě radostných chvil, které si užívá se svou novou láskou, řeší, jak svůj vztah oznámí svých rodičů. Co vymyslet kvíz, třeba to zapůsobí? Napadá Johana taktika, kterou hraje s jeho rodiči, chce-li jim něco oznámit. My, diváci, tak prožíváme s představitelem situaci, kdy musí řešit nelehkou životní situaci. Idylka, kterou vyvolalo i skvělé přijetí Fredrika rodiči, ale netrvá příliš dlouho. Na Johana totiž čeká rána osudu. Dostává dopis od lékařky. Je HIV pozitivní. Je více než jasné, že nakazit ho mohl jen Fredrik.
Přítomný divák se díky komornímu prostředí ocitá s hrdinou na strastiplné cestě nelehkým životem. Sleduje, jak herec prožívá v kůži Johana nepříjemné chvíle, je pln vzteku, bezmoci a zatouží po pomstě. Za doprovodu drnčících telefonátů si Johan uvědomí, že má při sobě triumf – kreditní kartu, jež patří Fredrikovi... to má tragické následky. Dokáže nešťastný mladík žít i ... po Fredrikovi?
Představení v režii Petra Haška je na půl hodnotnou inscenací a zároveň scénickým čtením. Zaujme díky svému emociálnímu pojetí a nepříliš u dramatických děl obvyklému tématu, kdy nabízí pohled na nelehký život homosexuálních jedinců. Jak je těžké vypořádat se s tím, když zjistíte, že jste jinak orientovaný, jak je obtížné oznámit to rodičům a snad to nejhorší - jak se člověk vyrovnává se zjištěním smrtelné nákazy.
Do Johana se vcítil Ivan Lupták
Díky aktuálnímu pojetí je civilní představení zasazeno do moderního prostředí, ve kterém hraje svou velkou roli elektronika. Ivan Lupták tak „kliká“ na klávesnici imaginárního počítače, přes který řeší své problémy s ostatními, třeba se svým bratrem. Koho by nepobavil zvuk ICQ, který se ozývá z prken, jež znamenají svět? Neustálé drnčení telefonů navozuje vypjatou atmosféru, plnou očekávání.
Ivan Lupták, který absolvoval činoherní herectví na DAMU, se vžil do role po svém. Vnesl do ní kus života, kus emocí. Jeho jistý herecký výstup byl doplněn o hledání a sbírání textového podkladu na scéně. To je jedním z mála prvků, které by se novince mezi současně hranými dramaty dalo vytknout. Divák byl tímto režijním gestem zmaten. Zprvu totiž nebylo příliš jasné, zda herec hledání textu má skutečně ve scénáři, anebo ho zapomněl.
Strhující švédské monodrama se dočkalo úspěchu v roce 2005, kdy zvítězilo v divácké soutěži stockholmského divadla Riksteatern a od té doby slaví úspěchy na mnoha evropských scénách. Stejně jako diváci ze švédské metropole můžu potvrdit, že dílo zaujme, je svižné a zanechá znatelný divadelní zážitek.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Alexandr Hudeček