Pod jménem inscenace Zpověď masochisty si lze vyložit ledacos. Jemně skryté téma politiky by však odkryl z názvu jen málokdo. Právě tento herecký koncert, který je celý zaobalen značnou ironií, ukazuje, jak to v naší společnosti „skvěle“ vypadá.
Při samotném začátku, v němž se jako první zaměřujeme na jevištní scénu, která nenápadně připomíná cirkusové prostředí, by si málokdo mohl představit, že ho za malý okamžik čeká podívaná na aktuální politické téma.
Již při názvu inscenace z produkce Divadla Letí, která vychází z nové hry známého divadelního kritika Romana Sikory, si každý spíše řekne, že ho čeká úplně něco jiného. To se zprvu ukazuje jako pravda, jelikož na začátku představení jsou divákům podávány nejrůznější pojmy z poněkud drsnějších sexuálních praktik, jejichž vysvětlení si můžeme už před hrou přečíst v programu, jenž velmi ochotně rozdávají divadelní uvaděčky. Zdá se, že život masochistův, který je roztříštěn na drobné puzzle, z nichž můžeme sestavit svět vášně, se postupem času stále více zaceluje. Zjišťujeme, že hlavním hrdinou je muž – pan M. – který chce trpět a společnost mu to dopřává.
Protestující Tomáš Kobr
Pana M., který neustále proti něčemu protestuje, ztvárňuje Tomáš Kobr. Ten hned, jak spustí svůj monolog, dokáže na sebe upoutat pozornost. Je to promluva velmi jazykově hravá, neboť záměrně využívá špatného slovosledu, opakování slov a hovorového jazyka. Zpověď masochisty je inscenací, která je určena k uvádění na komorních scénách. To dopřává divákovi intimnější poznání představení a samotných aktérů. Kobr tak může skvěle komunikovat s přítomnými návštěvníky. Směle ovládá oční kontakt, výrazně pracuje s hlasem a divák má tak pocit, že hraje jen pro něj.
Třebaže v inscenaci vystupují i další herci - Richard Fiala, Zuzana Onufráková a Tomáš Jeřábek – je Kobr tím, který ostatní tři zcela svým hereckým umem zastiňuje. Především proto, že nová inscenace je chápána spíše jako monologová, je největší prostor dán právě jemu. Zuzana Onufráková mu v některých pasážích slibně sekunduje, nicméně je to právě Kobr, který má herectví v malíčku a divák hltá každé jeho slovo.
Pan M. však nedisponuje příliš společenským slovníkem, tudíž od něj očekávejme výrazy mnohdy vulgárního rázu – nicméně to již k dnešní společnosti patří. Inscenace se ale kromě vulgarismů nebojí i jiných věcí, které dokážou více než překvapit. Dokáže se opřít o současnou politickou, ale také společenskou situaci.
Když se dramatik opře o politiky
V odvážné Zpovědi masochisty, které se režijně ujala Martina Schegelová, si tak můžeme připomenout ekonomickou krizi, „slavné“ začátky Opencard, problémy mezi Romy a skinheady, ale také známou a snad všudypřítomnou korupci. Nejzajímavější jsou však politicky útočné scény. Sikora, jenž je zřejmě výrazně levicově zaměřený, staví svého hrdinu na pozici velkého obdivovatele Miroslava Kalouska – ministra, který se nebojí kohokoliv ponížit. S jeho podobiznou se v představení setkáme hned několikrát. Svou masku zde nalezne i další politický „mistr“, a sice Petr Nečas. Nicméně právě Kalouskovo jméno je v představení skloňováno nejvíce.
Pan M. chce trpět za každou cenu, vyhledává a zkouší tedy nejrůznější praktiky, aby toho docílil. K uspokojení dochází až ve chvíli, kdy mu je dopřávají reformy současné vlády a také díky tomu, že může pracovat, a to ve známém obchodním řetězci Kaufland, kde se z „obyčejného“ prodavače dostává na šéfovskou pozici. A dává se k odborům. Dře, co nejvíc to jde, dře jako kůň. Právě symbolika koně, jež ztvárňuje Tomáš Jeřábek, je zprvu nepochopena. Až ke konci inscenace, kdy je hlavní hrdina doslova strhán prací, poznáme, co tím autor chtěl říct.
Scéně Jany Špalové, která je pojata velmi jednoduše avšak výstižně, dominuje především pojízdná klec. Ta plní úlohy k vytouženému mučení pana M., ale i díky jejímu přemisťování slouží coby změna dějového prostředí.
Inscenace, která díky svému originálnímu Sikorovu textu a také pro dramaturgické zpracování Marie Špalové má spád, je plynulá a hravá. Nebojí se vzdorovat současným politickým praktikám, stejně tak jako zacházení v mnohých zaměstnáních, ba dokonce obutí do korupčních praktik, o kterých se doslýcháme čím dál častěji. Všechno dokonale obalené ve velké ironii.
Inscenace sice nepřináší žádné nové poznání, avšak o aktuálních problémech by se mluvit mělo. Jejich divadelní zpracování je dobrým tahem, který dokáže člověka jak utvrdit v jeho názorech na dnešní svět, ale také rozesmát, jak je všechno nepochopitelně zlehčované.
Autor: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: Švandovo divadlo